V naší indiánské družině jsme si vyzkoušeli, jak důležitý byl lov pro indiány. Než se však mohl lov uskutečnit, musel být každý indián připravený, klidný a soustředěný. Proto jsme začali stejně jako skuteční lovci – zkouškou ticha.
Každý člen kmene musel po dobu jedné hodiny mlčet. Nesměl vydat ani slovo nebo hlásku. Pokud někdo potřeboval něco sdělit, mohl psát na papír nebo použít pantomimu. Když někdo odcházel na toaletu, nesl s sebou lístek s nápisem: „Jdu na toaletu.“ Kdyby ho zastavil dospělý a na něco se ptal, ukázal mu papírek. Všichni tuto zkoušku zvládli a nikdo nepromluvil. A teprve poté mohl začít lov.
Nejdříve jsme se učili o tom, proč byl bizon pro indiány tak důležitý. Z bizona se totiž dalo využít téměř všechno:
• maso na jídlo a sušení na zimu,
• kůži na oblečení, mokasíny, přikrývky a týpí,
• rohy na nádoby a ozdoby,
• kosti na nástroje, šídla, jehly a hroty šípů,
• šlachy na šití a tětivy luků,
• srst na teplé oblečení,
• žaludek jako nádoba na vodu nebo polévku.
Indiáni byli moudří – z bizona nevyhodili vůbec nic.
Když jsme zjistili, jak velký význam bizon měl, povídali jsme si o tom, jak lov probíhal. Lov nebyl jen o síle, ale o spolupráci, soustředění a úctě k přírodě a zvířeti.
Pak nastal čas vyzkoušet si lov v praxi. Vzali jsme do ruky luk a šíp a pokusili jsme se bizona zasáhnout. Brzy jsme zjistili, že to není vůbec jednoduché. Natáhnout tětivu, udržet luk správně a přesně zamířit vyžadovalo sílu i trpělivost. Bylo potřeba mnoho pokusů, než se podařilo cíl zasáhnout. Postupně se však střely zlepšovaly – a nakonec se lov podařil.
Tím jsme splnili další úkol indiánské stezky. Můžeme být hrdí, protože naše indiánská osada je připravená na zimu. Náš kmen hlady neumře – zásoby jsou zajištěné a lov byl úspěšný.
Když kmen drží pospolu, žádná stezka není příliš náročná.
Fotogalerii z lovu bizona si můžete prohlédnout ZDE.
text a foto: paní Karajani Pavlína, vychovatelka ŠD
